JAK UŽ TO TAK BÝVÁ, TEN, KDO ODCHOVAL DĚTI A OSAMĚL, NACHÁZÍ VÍRU
Listopad 11, 2010 Aktuality, Lidské vztahy
„Tak leckdy, kdy lehké topasy prší
s topolů v cestu a ve sny mi srší
tak leckdy se mihnou pobožné řády
s korouhví napřed a dojemným zpěvem
ctím svoji víru, ty staříku sivý,
ctím vaši víru, vy děvuchy ze vsi.“
Pert Bezruč, Slezské písně (báseň „Hrabyň“)
Jak už to tak často bývá, ten, kdo odchoval děti, vnoučata nevídá často a osaměl se svým stářím, nalezne víru. Víru v Boha. K tomu je dožene nejen spousta času na sebe, avšak obvykle i beznaděj, jaká často provází těžké nemoci, kterým se dnes bohužel většina nás starých nevyhne. Či obyčejná náhoda, která mnohdy svede dohromady několik věcí. A právě takový byl příběh paní Žofie, bývalé zdravotní sestry z Pardubic.
Narodila se v silně katolické rodině, avšak brzy ji opustila a začala sloužit coby zdravotní sestra na očním oddělení mnoha nemocnic, později se dokonce vypracovala až na sestru vrchní. Vdala se a vychovávala dvě děti a čtyři vnučky a ač se většinu svého života přátelila s řádovou sestrou Robertinou, se kterou si dopisovala a často od ní dostávala posvěcené přívěsky s pannou Marií, nikdy kostel nenavštívila a věřila jen v to, co měla – v rodinu, svou zálibu ve vaření a zahrádce a také se věnovala své jezevčici Týně.
V jednašedesáti letech byla Žofii diagnostikována rakovina tlustého střeva. Ač se jí to poměrně úspěšně dařilo přehlížet, po pěti letech musela být s bolestmi hospitalizována a její stav se poté jako na houpačce stále lepšil a ztěžoval. Týdny trávené v nemocnici se střídaly s těmi, kdy zůstávala doma s rozvedenou dcerou a vnučkou, kterou velmi milovala a vychovala ji namísto mateřské školky. Žofie byla vždy velmi aktivní, ráda se bavila a její největší vášní bylo vaření, které ovládala přímo bravurně. Proto, když byla jednoho dne nečekaně odvezena do nemocnice, kde jí byla odebrána ledvina, bylo její dceři jasné, že se co nevidět bude muset naučit kulinářskému umění a že ji její milovaná, vždy dobrotivá maminka opustí.
Ještě před tím, než se tak stalo, pobývala Žofie v pardubické nemocnici a jednoho pozdního odpoledne za ní přišla dcera s vnučkou. Do telefonu si Žofie stěžovala na velké mezery mezi knoflíky nemocničního prádla a tak jí vnučka, Ivetka, přinesla malý odznáček, kterým tento nedostatek mohla babička dokonale odstranit. Dlouho si ty tři povídaly a dcera zalitovala, že jim teď nemá doma kdo vařit a že na dnešních topinkách si u večeře asi nepochutnají. Tu si Žofie vzpomněla, že na dvoře nemocnice denně stojí stánek s grilovanými kuřaty a protože bylo skoro už šest hodin, navrhla, aby se po něm honem šly podívat. Pak se rychlým krokem vydaly ven, avšak jakmile ke stánku dorazily, bylo již pozdě a jeho provozovatelka už akorát uklízela.
Žofie ji však slušně požádala a tak se její návštěva dočkala pěkně zabalené čtvrtky voňavého kuřátka. Už se chtěly rozloučit, když tu si Ivetka povšimla podivného karavanu, který parkoval v jiné části nemocničního dvora. Byl obklopený regály s knihami a letáky a jakmile se k němu tři poutnice dostaly, poznaly, že jde o materiály týkající se křesťanské víry.
Ochotná a usměvavá paní je ihned pozvala dovnitř, kde se už procházelo několik dalších pacientů nemocnice. Prohlížely si knihy o Ježíšovi, ale i o stvoření světa a dalších pověstech Starého zákona. Tehdy pětiletá Ivetka dostala ilustrované leporelo, na němž byl vtipně a poutavě nakreslen příběh Adama a Evy. Dobře si jej prohlédla, uschovala a nikdy neztratila – dnes je z ní totiž dvacetiletá slečna s vírou v Boha, studentka církevního gymnázia.
Žofie tehdy také nahlédla do několika knih a odnesla si s sebou na pokoj bibli, kancionál a také mnoho dvojstránek s moudrými větami svázanými s Bohem. Hlavně však dlouho naslouchala jednomu starému muži, který karavan také provozoval a díky jeho slovům pochopila krásu a mnohdy nutnost víry. Ta ji od té doby po skoro tři roky držela naživu a poslední část svého života prožila šťastně s rodinou, ačkoli ovdověla. Konečně se také setkala se setrou Robertinou, která ji mileráda přijala mezi ty, kdož věří a díky víře se dočkají štěstí a věčného života. Mnohdy se obracela na svůj přívěsek, který jí Robertina darovala a doufala nejen v záchranu svého života, ale také ve štěstí svých nejbližších. Když pak v listopadu roku 2006 zemřela, na jejím pohřbu cinklo nespočet slz všech, kteří ji milovali jako ona je. Kteří si vážili její dobroty, chytrosti a byli vděční i za to, že v podzimu svého života našla jeho nový smysl – víru…
HK
