PRŮZKUM
Polovina seniorů je v domovech zbytečně
1)
Jen každý druhý obyvatel domovů pro seniory potřebuje každodenní péči. Ostatní se do „domovů důchodců“ uchýlili z jiných důvodů – cítí se osamělí, chtějí pomoci dětem s bydlením, nechtějí být na obtíž nebo se jim bydlení v ústavu zdá pohodlnější.
Údaje vyplynuly z průzkumu Život v domovech pro seniory , jehož vypracování zadala ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková.
2)Podle ní je tu prostor pro pečovatelské služby a další aktivity, které by staršímu člověku umožnily zachovat si stávající způsob života. Za možná pohodlnější „institucionalizovaný“ život v domově totiž platí například ztrátou soukromí.
3)Domovy jsou přitom přeplněné. I když každoročně vznikají nová místa, zároveň roste i počet odmítnutých žadatelů.
Autoři výzkumu oslovili 516 seniorů v šestnácti domovech po celé republice. Celkem jich v Česku žije v domovech asi padesát tisíc.
4)Úroveň péče je v nich podle tohoto výzkumu lepší, než odborníci očekávali. Problémy, ale jsou. Šest procent oslovených uvedlo, že v domově zažilo špatné zacházení ze strany personálu nebo konflikty se spolubydlícími.
5)Dvě procenta si nemohou s návštěvou nikdy promluvit o samotě. Třináct procent má možnost soukromého rozhovoru s blízkým člověkem jenom někdy.
6)“Možnost svěřit se někomu v soukromí je často podmínkou, aby se na problémy třeba s chováním personálu vůbec přišlo,“ říká předseda sdružení seniorů Život 90 Jan Lorman.
7)Podle Lormana by se měly domovy snažit nechat svým klientům možnost rozhodovat se v denních drobnostech. „Třeba možnost vybrat si spolubydlícího nebo se odstěhovat od někoho, s kým si nerozumím, je velmi důležitá.“
8)Seniorům často vadí, že musejí dělat „na povel“ činnosti, o kterých si lidé rozhodují sami – ať je to jídlo nebo hygiena. „Chtěla ,aby snídaně byla až v devět hodin. Je nás tady takových víc, které bychom si rády přispaly, ale bojíme se o to říct,“ popisovala svou zkušenosti jedna z oslovených obyvatelek domova pro seniory.
9)Právě senioři, kteří mají pocit, že svobodu rozhodování ztratili, si v průzkumu častěji stěžovali na špatné zacházení, konflikty se spolubydlícími, nedostatek soukromí i třeba špatné jídlo.
10)Odborníci přitom připomínají britskou studii, která dokázala, že právě možnost rozhodovat o běžných věcech v denních režimu prodlužuje život až o několik let.
Přehled názorů (3)
Já nevím, ale myslím, že o většinu těchto dědečků a babiček by (pokud nejsou úplně odkázáni na lůžko) by se měli postarat příbuzní, hlavně děti. Bylo by to asi pro ně lepší. V tomto jsou asi lepší naší romští spoluobčané, nikdy jsem v domově důchodců žádného cikána neviděla.
Domovy jsou dobré, dokud člověk chodí a dokáže si udělat kolem sebe to nejnutnější – přitom o základní chod „domácnosti“ je postarané. Mají tam kromě tepla, jídla, čistoty… i společnost, spoustu různých činností, zájezdy… není problém kdykoli je vzít domů nebo na výlet, ale rodina je v klidu, že je postarané. Jenže právě v té době si dědáčci i rodina často myslí, že do domova je brzo. Až zkolabují, je pozdě a je to hodně bolestné. Kdyby fungovaly služby, i na vesnicích, zas by to bylo o něčem jiném – pokud jsou obtíže jen tělesné a hlava funguje dobře…
Až zkolabují, je pozdě a je to hodně bolestné….odpovím na tuto myšlenku….
Bolestné se na své blízké dívat jak se jejich zdravotní stav zhoršuje?……. Jestli jsem to takto pochopila tak položím i já otázku. Co myslíte a kde je jim v takovém stavu lepší, doma sváma s blízkými pro, které žili celý život a nebo zůstanou ležet na posteli v domově důchodců a čekají až je přijdete navštívit,a oni naberou si z Vaší návštěvy zase sílu vydržet ten čas na té posteli než je přijdete zase navštívit.
Chápu, jestli to nejde jinak zařídit,musí to pochopit.Jsou v čistém prostředí,umytí,výměna plen je také pravidelná,jídlo 5x denně,lékařská péče,ale nad čím přemýšlí to neřeknou nahlas.Až když se jim zdravotní stav zhoršuje, mozek odumírá až pak říkají „já bych chtěla dom“. K tomu můžu jen dodat přeji jen sestřičky a ostatní personál, které než něco odpoví přemýšlí.