TIBOROVY VÁLKY – SENIOR, OD KTERÉHO SE VŠICHNI DISTANCOVALI
Listopad 11, 2010 Aktuality, Lidské vztahy
.
„Tehdy jsem zachránil deset dětí,“ usmívá se téměř bezzubými ústy pan Tibor. Zarytě a poutavě vypráví o druhé světové válce a náletu na Pardubice, kde tehdy žil a podařilo se mu ochránit mladší kamarády. Jejich maminky ho tehdy mohly samou vděčností umačkat a on byl tehdy za hvězdu. Dnes je Tibor opuštěný, je mu dvaaosmdesát a jeho někdejší hvězda dnes svítí slabě, jako by jí docházely baterie. Vánoce se blíží a Tibor nemá nikoho, komu byl něco daroval a pokud něco dostane on, bude to považovat spíše za zázrak.
Tibor se oženil s Lýdií, zdravotní sestrou, kterou velmi miloval. „Seznámili jsme se na narozeninách mého kamaráda, to už je pane let,“ vzpomíná Tibor, stále v docela záviděníhodné kondici. „Všichni tam s Lidkou tenkrát chtěli tancovat, ona vám tam byla nejkrásnější ženská,“ říká Tibor. A jak tomu osud chtěl, během dámské volenky Lýdie vyzvala jeho a od té doby tvořili překrásný pár. Konala se svatba. Prožili pak spolu mnoho nádherných let, postavili si dům a ještě jim zbyly peníze na koupi stodoly na Vysočině, kam jezdili o víkendech a prázdninách. Pořídili si i auto, škodu 100 a také dvě děti. V roce 1960 přišel na svět Petr a o osm let později jeho sestra Jana.
Jenomže to, co začalo tak krásně, se tak přestalo ubírat i dál. „Hodně jsem maloval a maluju i dneska, zřídil jsem si u nás nahoře v baráku ateliér, abych nikoho nerušil, ale maminka (tím myslí Lýdii) si začala stěžovat, že dělám moc velký bordel,“ smutní Tibor. Navíc je to od přírody kutil a tak není divu, že začal dům vylepšovat všelijakými novotami. Například ke garáži, která stojí samostatně na jejich zahradě, dotvořil přístavek ze sololitových desek, který sice nevypadal nejlépe, avšak vevnitř byl opravdu útulný. Zavedl si tam malou černobílou televizi, vařič a také starou postel. Tibor totiž býval myslivcem, avšak po Lýdiině smrti před devíti lety se mu výrazně zhoršil zrak a již se nimrodině nemohl věnovat dál. „Postavil jsem si to tam, abych tam občas v létě mohl spát a poslouchat ptáky,“ říká Tibor. Zahrada jejich domu je rozlehlá, plná stromů a tak není divu, že chce splynout s jejími krásami. To se ovšem vůbec nelíbilo jeho dceři a nepochybně by se jej nezastala ani Lýdie, pokud by ještě žila.
V devadesátých letech Jana otěhotněla, avšak jakmile to její partner zjistil, okamžitě Janu opustil. Tiborova dcera tehdy vážně uvažovala o potratu, ale byla to právě Lýdie, která ji přesvědčila o opaku. Vnučka Tereza se tak stala novou radostí i pro své prarodiče, protože i dnes je, stejně jako Tibor – talentovaná malířka a ilustruje dětské knížky. Jakýmsi zlomovým bodem však, těsně před jejím narozením v roce 1990 bylo objevení Petrovy schizofrenie. Tiborův syn byl tehdy, stejně jako on, myslivcem a protože se jim dostalo možnosti mít revír v okolí stodoly na Vysočině, často tam spolu trávili i týdny, ač Tibor byl už v důchodu. „Petrovi to tehdy moc šlo, jen škoda, že to přišlo, no,“ lituje Tibor. A onou nešťastnou věcí nemyslí nic jiného, než synovu nemoc. Petr se chystal sedět v noci na posedu, avšak cestou do lesa jej napadl šílenec s nožem a Petr, místo toho, aby mu pohrozil zbraní, se lekl a dal se na útěk. Ukryl se v lesním srubu s nářadím a senem pro zvěř, kam na něj protivník ještě dlouho dorážel, ale nakonec to vzdal. Bál se vylézt ven a to i tehdy, když ho ráno Tibor našel. Petr chtěl tehdy vidět jenom svého kamaráda z města, který nakonec obětavě přijel a přesvědčil ho, aby vylezl; něco však bylo špatně. V nemocnici pak Petrovi diagnostikovali schizofrenii. Musel tehdy do důchodu, avšak jakmile uviděl svou neteř Terezku, tehdy sotva čtrnáctidenní, tak se mu podle Tibora na tváři objevil takový úsměv, který nezažil ani za celou dobu jeho myslivničení.
Terezka tedy vyrůstala hlavně s babičkou a dědou, protože Jana pracovala a nikdy si nenašla dlouhodobou známost. Tibor učil vnučku malovat a to se sice ukázalo jako úspěšné, avšak skoro se s ní nevídá. Už za jejího dětství Tibor s Lýdií neshody, hlavně kvůli jeho nepořádnosti, ale nikdy si nebyli nevěrní. Lýdie ovšem často přejímala názor, že Tibor je jenom neschopný bordelář, což si myslela hlavně Jana, která s Tiborem nevycházela dobře a ač se spolu dokázali normálně bavit, často se hádali. „Lidka mě často osočovala, litovala se, že si nevzala toho doktora, co o ní měl taky zájem,“vypráví Tibor. Ale často se ho jako jediná zastávala, obzvláště během rodinných hádek, které také nebyly zcela neobvyklé. Syn ho většinou obviňoval z toho, že do domu nosí různé hlouposti z bazaru a přidělává takové „vychytávky“ jako přístěnek ke garáži a podobně, jako ostatní, ale hlavně z toho, že se o něj musí starat, ač je to jeho povinnost. Když Lýdie zemřela na rakovinu, Janě s Petrem došla trpělivost a začali jej čím dál častěji posílat, aby odjel na chatu, do přírody. Ovšem slovo chata zde nemá funkci jinou než obraznou; ve skutečnosti jde o starou stodolu, k níž sice patří hřiště, ale po smrti Tiborovy ženy jen chátrá a nikdo zde nepoklidí. „A jaké nohejbálkové turnaje se tady dřív pořádaly!“ vykřikuje nadšeně Tibor. Šlo hlavně o jeho příbuzné a známé, kteří si rádi zahráli, hlavně během sedmdesátých a osmdesátých let. Teď, v kuchyni budovy, si Tibor vaří polévku z plechovky a upozorňuje, abychom nešlápli do pastí na myši. Na gauči leží staré kožešiny, prokousané od myší a kamna na dříví topí o sto šest. Však zima také brzy udeří.
Tibor tedy začal jezdit na Vysočinu a dny, kdy jezdil domů, se krátily na týden, později na tři dny a dnes už svou rodinu Tibor nenavštěvuje vůbec. A co se ještě stalo, že to tak dopadlo?
Nejprve auto. Když se jeho rodina zmohla, ještě za života Lýdie, vyměnili škodu 100 za 120, kterou Petr a Jana donedávna jezdili. Když však loni bylo třeba technické prohlídky, nebylo nikoho, kdo by ji chtěl provést. Rodina musela vždycky šetřit každou korunu, protože pracovala jen Jana, která je navíc nyní nezaměstnaná. Známý, který technickou prohlídku prováděl za pěknou cenu, však zemřel a nebylo možné si ji dovolit. Tibor si vzpomněl, že na Vysočině je muž, který by prohlídku mohl udělat stejně levně a tak za souhlasu rodiny odvezl auto na chatu, kde jej nechal v garáži a ač mu kamarád slíbil, že se přijde podívat, nepřišel. Bál se rodině říci, jak to s autem dopadlo, ale po roce, na jaře roku 2010, se na chatě nečekaně objevila Jana a když v garáži stodoly objevila rezavějící vrak rozpadlého auta, které Tibor ke všemu nalakoval na zeleno, avšak díky jeho slabému zraku nešlo o nejlépe provedenou práci, ztropila mu hroznou scénu. I to mu ale spolu s Petrem odkázali odpustit, myslel to přece dobře a auto už bylo staré, ale nástup jiných věcí, které už Tiborovi projít neměly, byl nevyhnutelný. „Pořád maluju,“ připomíná nám Tibor a chlubí se svými díly. Jsou velmi podobné těm, které tvořil v mládí, všechno to jsou vesměs krajiny s lesem či rybníkem a nějakou lesní zvěří, které Tibor maluje – jaké překvapení – z hlavy. Přírodu Vysočiny se naučil znát tak dokonale, že ani nepotřebuje sezení v plenéru a barevné přecházející západy slunce tak vidí ve své mysli. Rok od roku jsou však tahy nepřesné a kdo se doslechl o věhlasu Tibora krajináře a poprosí ho namalování aspoň malého díla, spíše lituje jeho slábnoucí oči. Podobný obraz vezl Tibor i tehdy, když se s Janou vracel domů a poprosil ji, aby mu zastavila v nedaleké vesnici. Vysvětlil jí, že jde o obraz na zakázku, že za něj dostane zaplaceno a dcera mu to rozmlouvala dlouho. Tibor však neustoupil, za cesty se ošklivě pohádali, až Jana raději svolila a zaparkovala před moderní vilou u pole. Majitelé byli na objednané dílo velice zvědaví, jakmile ale spatřili set šmouh, které měly být srnou u lesa, nebyli nadšení a kdyby vedle malíře nestála jeho vzdělaná dcera z velkoměsta, asi by nebyli příliš slušní. Tibor s Janou se tedy bez peněz vrátili domů, kde ovšem přišel nový nápad. „Vnučka si našla přítele,“ vzpomíná Tibor, „a já chtěl, aby se nemuseli mačkat na jedné posteli v jejím pokoji, tak jsem se rozhodl, že jí tam dám svou postel z přístavku u garáže, beztak jsem tam spal už málo, jak jsem byl pořád jenom na chatě.“ A tak se stalo. Jana ani Petr zrovna nebyli doma a Tereze ale nebylo příliš dobře, proto, když vyšla ráno ven ze svého pokoje a překvapila jí nezvyklá zima, jaká na chodbě nebývala, došlo jí, že děda asi nezavřel dveře. Jak se ale zděsila, když ve dveřích uviděla gauč, který byl vzhledem ke své venkovní lokaci plný pavučin a pavouků, které nesnášela. Nejprve se snažila Tibora přesvědčit, aby toho nechal a nabídla se, že mu gauč i přes svou nemoc odtáhnout zpět do přístavku, Tibor byl ale proti, došlo k hádce a Tereza nakonec svolila. Bylo třeba ten ohromný kus dřeva vynést do schodů, což zajistila hlavně Tereza, protože děda už není tolik silný. Společně také přestěhovali konferenční stůl v jejím pokoji, aby se gauč vešel vedle její postele a tvořit tak její novou polovinu pro Terezina přítele a pelest úplně znemožnila otevřít šatní skříň. Tibor si liboval, jaký teď nebude mít vnučka spokojenější víkendy s přítelem, ale opak byl pravdou. Neměl totiž pochopení toho, že se Tereza bojí pavouků a když zpod gauče vylezl jeden opravdu velký, hrozně ječela a prosila dědu, ať jej zašlápne. K tomu ale nedošlo, Tibor ho neviděl a tak tenhle těžký čin zbyl na Terezu, stejně jako následné vyčištění onoho nového předmětu, který byl plný prachu a zmíněných pavučin. Když se Jana vrátila z práce a našla Terezu, jak s pláčem a kyblíkem v ruce umývá onen předmět, který skoro znemožnil veškerý pohyb v jejím pokoji, zhrozila se a běžela za Tiborem. Ten se sice hájil, že to myslel dobře a že si přál pro vnučku jen to nejlepší, ale Jana postel nakonec sama odstěhovala a spolu s ní odjel také Tibor, kterému k jeho rodině zůstaly navždycky zavřené dveře.
A jak žije dnes? Jeho sousedka z Vysočiny, Jitka, která je majitelkou velkého stavení, sice občas ocení Tiborovu společnost, protože je tam úplně sama a má za sebou i pokus o vykradení, ale má ráda svůj klid, psa a televizi. „Taky hodně jezdí za dcerou do Prahy,“ doplňuje náš hrdina. Sem tam sice Tiborovi uvaří, většinou jím koupený polotovar a on jí za to vždycky dá nějaké peníze. „Vždyť nevím, co s nima,“ říká. Jenomže i ona bude trávit své Vánoce v hlavním městě s rodinou a co Tibor? „Já si zapnu televizku, sním si kapříka od Jitušky a pak jí vyvenčím pejska, Čárlíka,“ informuje nás Tibor. „On je takovej milej a taky chce lásku, jako každý živý tvor.“
Hana Křivánková
