ÚSPĚŠNÁ PŘEDVÁNOČNÍ POVÍDKA: LADĚNKA A DĚTI SVĚTLA
Prosinec 15, 2010 Aktuality, Jen tak
Každým koutem dětského domova Světlo se nesla omamná vůně jehličí, sušené kůry pomerančů, právě pečených cukrovinek, stejně jako neutuchající šustot papírových řetezů a všelijakých ozdob. 23. prosinec-večer, který doháněl Štědrý den jen pouhými několika hodinami-však žádné z dětí už hezkých pár nocí nespalo tvrdě, jak se ne a ne dočkat Ježíška a magického dne, který mu každoročně patří docela celičký. Dnes však přípravy na něj dočista vyvrcholily-a Světlo svítilo ze svých oken ještě dlouho do večera.
Zatímco měli všichni plné ruce práce s pečením, vyráběním věnců a ozdob na stromeček a také s tím, aby si mezi sebou ještě dokázali vesele povídat, malá copatá Laděnka už hezkou chvíli posedávala u jednoho z oken, do něhož foukala svým horkým dechem místečka, do kterých pak drobným prstíkem kreslila andílky a vločky. Den před Vánoci, pomyslela si, a sníh pořád ještě v mracích. To by bylo, aby se mu aspoň takhle nepokusila napomoci. Také si dělala starosti. Bude se Michalce líbit panenka, kterou jí koupila jako dárek? Už několikátý den trávila Laděnčina kamarádka v nemocnici, kde jí bylo pomáháno od těžké nemoci a Laděnku smutně napadalo, že snad i samotné zlato by pro její rozveselení bylo málo. Tak seděla u okna, kreslila po skleněné tabuli a přemýšlela a přemýšlela.
Do společenské místnosti přišel malý Ferko. Laděnka ho dobře znala, Ferkovi bylo totiž také právě devět let jako jí a byl to Róm. Chvilku si rozmýšlela, zda by ho měla jít pozdravit, ač se s nikým příliš nebavil. Ne, chlapec byl mlčenlivý a nesmělý a her s ostatními dětmi se většinou stranil. Laďka dobře věděla, že musel nejednou čelit nadávkám na svůj odlišný původ a to nejen od dětí z Domova. Jednou spatřila na ulici, jak do něj strkají dva starší bílí chlapci. Tehdy měla snad tisíc chutí se k nim rozeběhnout a pomoci Ferkovi-ale copak by měli nějakou šanci, oba tak maličcí a slabí?
Ferko se usadil k vedlejšímu oknu, co Laděnka. Tiskl k sobě plyšovou hračku a také se díval ven. Laďce se zdálo, že je smutný-a byla si jista, že to by žádné z dětí o Vánocích nemělo být. Užuž by vstala a přisedla si k němu, ale paní Beranová, jedna z vychovatelek, ji předběhla.
,, Ferko, neseď tady a pojď vyrábět s ostatními,“ přesvědčovala ho. Klučík však jen mlčel a plaše se usmíval. Tak, že to nebylo ani vidět.
,, Těšíš se, co ti zítra nadělí Ježíšek?“ ptala se ho paní Beranová, aby se ho pokusila aspoň rozmluvit.
,, Já nevím“ odpověděl tiše Ferko,
,, já jsem k Vánocům nikdy nic nedostal.“
Vychovatelka ho soucitně pohladila a odešla se věnovat ostatním dětem. Ferko zůstal samotný u okna a Laděnka, která všechno nechtě vyslechla, odhodlaně zatnula zuby a rozhodla se, že to nenechá jen tak. Kde nepomůže Ježíšek, musí pomoci ti, co ho mají rádi! Okamžitě jako blesk vyběhla po schodech do svého pokoje a jala se otevřít úložný prostor své válendy. Musí dát Ferkovi nějaký ze svých pokladů, vždyť na koupi čehokoli jiného už je příliš pozdě, příliš pozdě. Žádný z obchodů už zítra neotevře. Vytáhla ven starou krabici od bot, převázanou modrou stuhou a otevřela ji. Ale ouha, ať chtěla jak chtěla, nebylo v ní nic, co by chlapce jistojistě potěšilo. Korálky, knoflíky, pohledy a dopisy od rodičů, s nimiž nemohla být, od přátel…Nedalo se nic dělat. Vrátila se tedy dolů za všemi a poprosila vychovatelku aspoň o několik docela obyčejných bílých papírů, na něž po celý zbytek večera vytrvale psala a psala a psala. A po večeři a koupeli, když se děti vracely zpět do svých pokojů, našlo každé z nich pod dveřmi podstrčený lístek s krátkým poselstvíčkem:
Porada: dnes v pokoji Laděnky a Michalky
-
Čas: po večerce
Účast: není nutná, ale stejně nebudete mít co dělat
Podpis: Laděnka-hlavní šéf
P.S.: Heslo: Jeden za všechny, všichni za jednoho!
Inu, to by se snad ani uvěřit nedalo, že by se děti Světla a vůbec, děti z úplně celého světa, nenechaly ovládnout svojí neúprosnou zvědavostí, a tak nemeškaly a jako na povel se napjatě nashromáždily v Laděnčině pokoji. Taktak, že se tam našlo místo pro všechny z nich. U dvěřích pak postávaly starší děti a dokonce i paní Beranová a ještě dvě další vychovatelky. Po schodech se rozléhající dupot tajuplné spiknutí neomylně prozradil a i když by v kterýkoli jiný den bylo jistě zmařeno, rozhodly se jej v předvečer Vánoc nerozpouštět a se zájmem sledovaly, co se bude dále dít.
,, Copak se děje, Laděnko?“ pískalo na svolavatelku hned několik dětí už v prvních chvílích schůzky. Také vychovatelky napjatě vyčkávaly.
,, Kamarádi!“ oslovila zvoláním Laděnka všechny přítomné, docela jako by řečnila denně a neměla s tím žádné problémy; ve skutečnosti se uvnitř však třásla jako osika. Ale povzbudivý pohled milých vychovatelek u dveří jí dodal na odvaze a tak je za jakousi odměnu oslovila také.
,, Milí přátelé a milé paní vychovatelky,“ začala,
,, blíží se Vánoce a my tu máme docela velký problém, který se týká toho, že tehdy by neměl být nikdo sám a proto bych chtěla poprosit o pomoc vás všechny, všechny, co jste dnes našli můj vzkaz!“
,, A o co jde?“ zeptal se jeden ze zvědavých chlapců hned vepředu. Laděnka se nadechla a spustila:
,, Včera jsem omylem uslyšela něco moc smutného a nepříjemného a není mi to lhostejné. Totiž, Ferko se bavil s paní vychovatelkou o Vánocích a já slyšela, že pod stromečkem nikdy nenašel jediný dárek. Určitě doma, ještě než k nám před dvěma roky přišel, Vánoce ani neslavili!“
,, To je hrůza,“ řekl nahlas ostatním třináctiletý Honza,
,, mně naši vždycky něco koupili, když jsem u nich ještě bydlel!“
Mezi dětmi na chvíli zavládl zmatek a nevrlý šum.
,, Ale dárky přece nenosí rodiče, ty nosí Ježíšek,“ dobývali si svou pravdu dost hlasitě ti mladší, zatímco některé ze starších dětí raději soucitně mlčely a myslely si své. Několik z nich si však stálo za svou pravdou, která má pro menší ještě přeci jen zůstat v pro ně magické tajnosti. Magické, jako celý jejich dětský svět.
,, To je hloupost, žádnej Ježíšek není,“ křičelo několik dospívajících.
,, Prosím, tiše,“ ukončila rozpor raději Laděnka, a než by mohli menší zvažovat, zda nemají jejich starší kamarádi přece jen pravdu, vše se stočilo zpět na trable malého Ferka.
,, Pšt, Laděnko,“ přistoupila k ní jedna ze stejně starých dívenek a skoro jí šeptala,
,, já nevím…Není to neslušné, říkat to celé, když je tu někde i Ferko?“
,, Nebojte se,“ mrkla Laděnka a to už ji slyšeli všichni, protože do místnosti se opět vrátil klid,
,, Ferko tady s námi není! Spí. Jemu jsem totiž žádný vzkaz nenechala, aby to pro něj všechno bylo překvapení, doufám, že mi tedy pomůžete.“
Nyní nastalo až nepříjemné ticho. Děti si mezi sebou začaly tiše šuškat a Laděnka nebyla právě nadšená; byla by raději, kdyby se ostatní podělili o svůj názor jak s ní, tak mezi sebou ve správné diskuzi.
,, Proč bychom pro něj měli něco dělat?“ prolomil klid znovu Honzík.
,, Vždyť se s nikým nebaví. Kromě toho, je to cikán!“
,, Není to přece o tom, jakou má kdo barvu pleti,“ osopila se na něj Laďka a docela ji překvapilo mnoho dětí, které reagovaly stejně a Honza se jen stydlivě odmlčel. Potěšilo ji, že tolik jejích přátel smýšlí právě tak, jak by se mělo a ne zle, jako ti dva kluci,co onehdy nadávali Ferkovi.
,, Neměli bychom ho nechávat o Vánocích, aby byl smutný. Kromě toho, i když Ferko moc nemluví, možná proto, že se stydí, je to přece tak hodný kluk! To už si nepamatujete, jak tady Marušce v létě zůstal míč na stromě u za domovem? Nebo to, jak jsme byli na kempovat na hradě a když jsme se pak vrátili do stanů po dlouhé túře, uvařil nám všem guláš?“
,, A že byl výborný, ani já bych takový nezvládla,“ zvolala paní Beranová, která se tak zapojila do diskuze a děti jí nadšeně přitakávaly, mile překvapené z toho, že je tu s nimi.
,, No dobře, Laděnko,“ ozvala se maličká Maruška, co jí v létě zůstal na stromě ten míč,
,, ale co bychom podle tebe měli pro Ferka udělat? Na nakoupení dárků už je moc pozdě!“
,, Nebudeme nic kupovat, ale ani dělat nic těžkého, nebojte se,“ ujistila je.
,, Tedy, ovšem jen pokud do toho půjdete se mnou a všichni!“
Děti ochotně souhlasily a shlukly se co nejblíže svolavatelky schůzky. A za chvíli se potichu jako myšky vydaly spát do svých pokojů a šepotem jen kuli a kuli zítřejší plán.
A když tedy přišel Štědrý večer a ve společenské místnosti domova se rozsvítil stromeček, děti se ve svých pokojích rychle oblékly do pěkného, slavnostnějšího oblečení a jako povodeň se začaly valit po schodech rovnou do jídelny, kde už čekaly tradiční kapří řízečky a skutečná hora bramborového salátu. Není přece žádná legrace jej připravit pro celý dětský domov a tak není divu, že si dnes paní kuchařky po své práci oddychly daleko více než jindy.
Malý Ferko narozdíl od ostatních dětí vůbec nespěchal. Pomalu se oblékl, v klidu počkal, než z chodby a schodů zmizí poslední děcko a pak se také odšoural dolů do jídelny. Jaké ale překvapení, když v ní nespatřil jediného živáčka!
Kam se všichni poděli, pomyslel si nejprve trochu vyplašeně. Pak ale zesmutněl; určitě šli někam ven, strávit společně Štědrý večer a na něj dočista zapomněli, vždyť byl pro všechny vždycky jako vzduch. Bylo mu to trochu divné, na stůl byl prostřený a svíčky na něm zapálené, ale byl si jist, že tomu tak je a zklamaný se posadil na jednu ze židlí u dlouhého jídelního stolu. Pak se málem dal do pláče, kdyby za sebou nezaslechl spěchavé kroky a zrychlený dech. Zbystřil.
,, Ferko! Ferko!“
Otočil se a uviděl Laděnku. Nevěděl, co říci, nikdy s ní příliš nemluvil, ale než se stihl ba i nadechnout, užuž ho chytala za ruku a poměrně rychle vedla ven z místnosti.
,, Co se děje?“ nechápal klučík a nebylo pochyb, že je při svém nízkém věku i vystrašený. Ale kdo by nebyl i z nás starších, že?
Odpovědi se od kamarádky ale nedočkal. Skoro během ho za ruku vyvedla ven na dvorek budovy a zastavili se několik metrů od ní.
,, Co se to děje,“ osočil se celý nervózní Ferko na Laděnku a vytrhl svou ruku z jejího sevření.
,, Kde jsou všichni? Proč mě táhneš ven?“
Laděnka se na Ferka klidně podívala.
,, Neboj se,“ utěšovala ho,
,, Nikdo nikam neodešel!“
A skutečně. Ferko náhle ztichl, protože byl ozářen desítkami drobných světélek. Ta vycházela z oken domova, ne však zcela všech, neboť by jich bylo až příliš mnoho na vytvoření nápisu, který z nich Ferko četl. Opravdu-to takhle svítily svíčky a každou z nich dřímalo v ruce jedno z ostatních dětí z domova a všechny z nich spolu stály v oknech přesně tak, aby mohly dohromady rozsvítit tu nejkrásnější větu, jakou snad Ferko za poslední roky vůbec slyšel:
,, Máme tě rádi, Ferko!“
Překvapený a zároveň šťastný chlapec nemohl najít ta správná slova, jakými by za všechno tohle vyjevil to, co se mu teď dělo v dušičce a i kdyby toho byl schopen, asi by ze sebe prvních pár vteřin nevypravil ani hlásku. Rychle, celý rozzářený se otočil na Laděnku a ta ho s úsměvem popleskala na rameni.
,, Šťastné a veselé, Ferko,“ řekla jenom.
,, To…To všechno jsi ty…a oni…“ koktal zmateně Ferko, který se před Laděnkou náhle zastyděl, jak tichá chvíle jeho štěstí pominula, i když děti stály se svíčkami v okně dál.
,, Proč jste to pro mě udělali?“
,, No, není to zrovna nejdražší, je mi to líto, Ferko, ale nikdo z nás zrovna neměl…“ hledala také Laděnka najednou vhodné věty, protože jí Ferkova radost z onoho překvapení málem vehnala slzičky do očí. Tak jí začalo být smutno z toho, že by si Ferko určitě zasloužil nějaký pořádný, hmotný dar, jeho oči by se mohly blyštět ještě více, kdyby…
,, Hej, to vůbec není pravda, Laďko,“ přerušil ji i její myšlenky Ferko,
,, vždyť není vůbec důležité, kolik co stojí, hlavní je, že víš, že to tomu druhému udělá radost,“ pousmál se na ni a Laďka jako mávnutím kouzelné hůlky zapomněla na své pochyby, dokonce i ty, kdy se styděla dát Michalce jen „pouhou“ panenku-navíc si uvědomila, že její kamarádka vlastně ještě žádnou vůbec nemá a jistě ji tedy uvítá.
,, Ale proč jste to pro mě vůbec udělali?“ zeptal se znovu Ferko.
,, Vzpomínáš, jak jsi pro nás všechny v létě na výletě uvařil ten dobrý guláš? Nebo jak jsi vyšplhal na ten strom za domem a sundal z něj Maruščin míč? Nebo jak…“
Vícera ujištění se chlapci už dostat nestihlo. Během jejich povídání svíce v oknech naráz zhasly a z domova Světlo se jako voda vyřítily všechny děti a obklopily tak ještě překvapenějšího Ferka, který se nestačil usmívat a děkovat a radostí již skoro plakal.
,, Hej, Laďko,“ oslovil během Ferkova snad prvním povídání si s ostatními Honza,
,, Tak jsi měla pravdu, vyplatilo se to! Tak jeden za všechny…“
,, Pojďte už,“ zaslechli náhle oba pobídnutí paní Beranové, kdesi z chuchvalce dětí okolo Ferka.
,, Kapřík už je určitě na stole, a taky začíná padat sníh, tak ať se mi z vás na Vánoce nestanou sněhuláci! A Ježíšek už pro vás pod stromečkem chystá dárky!“ Pak se podívala na Ferka, který se dával k odchodu s rozjásanými kamarády.
,, A jsem si jistá, že ani na našeho Ferka nezapomněl!“
Šťastně obdarovaný chlapec se ještě se širokým úsměvem otočil na Laděnku, která do domova odcházela jako úplně poslední a ta mu odpověděla stejně. Když v domě zmizel jeho poslední chovanec, rozhodla se ještě na chvíli zůstat na dvorku, než ji paní vychovatelky zavolají ke štědrovečernímu stolu. Tak ono opravdu sněží, pomyslela si vesele a poskočila si. Pochytala pár sněhových vloček do vlněných rukavic, dívala se do večerního nebe a jak ji hřála radost ze všeho, co pro Ferka s dětmi udělala, dočista zapomněla, že má na sobě jen slabý svetřík. A když zaslechla očekávané volání paní Beranové, naposledy se podívala na oblohu a nahlas do ní zavolala:
,, Jeden za všechny, všichni za jednoho!“
Hana Křivánková
