VELIKONOCE – SVÁTKY, KTERÉ SE STÁLE NA VESNICÍCH DODRŽUJÍ
Pohanské Velikonoce
Pro většinu Čechů zůstávají Velikonoce původními pohanskými svátky jara a plodnosti, které slavili už staří Slované a Germáni. Jsou oslavou jarní rovnodennosti (slunovratu), zániku zimy a vítáním jara, kdy se země probouzí k životu a pole čekají na své zúrodnění. Jako připomínka návratu stěhovavých ptáků z jihu se dříve pekly takzvaní ptáčci – uzlíky.
Židovské Velikonoce (Pesach)
Jako významné a již nábožensky organizované svátky se Velikonoce objevily poprvé u Židů. Byly to svátky přesnic (pascha; hebrejsky pesach = přejití, ušetření) slavené na památku vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Připomínalo se jimi Hospodinovo milosrdenství, když při hubení prvorozenců v Egyptě přešel domy Židů, které byly označeny krví beránka. Svátky se slavily vždy čtrnáctého dne měsíce nisanu.
Křesťanské velikonoce
Pro pravidelně praktikující křesťany jsou Velikonoce slavností vzkříšení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jsou nejvýznamnějším svátkem křesťanské církve a patří k nejstarším svátkům vůbec. Na počátku našeho letopočtu byl o Velkém pátku ukřižován Ježíš Kristus, Spasitel lidstva, a v noci ze soboty na neděli pak vstal z mrtvých. Tato noc se proto nazývá Velkou nocí. A protože křesťané věří v posmrtný život, zvěstuje se v tuto dobu, že život zvítězil nad smrtí, pravda nad lží, spravedlnost nad nespravedlností a láska nad nenávistí.
Odkud název Velikonoce?
Název Velikonoce je odvozen od Velké noci, kdy ukřižovaný Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Avšak žádný ze zachovaných historických pramenů neudává přesné datum. Tradice klade neděli po „Velké noci“ na první jarní úplněk, kdy slaví svůj velký svátek Pesach i Židé.
Vypočtení data Velikonoc
Každým rokem dnes Velikonoce připadají na první neděli po prvním jarním úplňku – tedy po prvním jarním dnu 21. března (ne pokaždé je 21. březen dnem jarní rovnodennosti – ta může vyjít podle astronomických výpočtů až o dva dny dříve nebo později). Proto Velikonoční neděle může být kdykoli mezi 22. březnem a 25. dubnem. Pokud by její datum vyšlo později, posune se o týden dopředu. Zároveň však v jedné devatenáctileté periodě tzv. zlatého čísla nesmí být Velikonoční neděle dvakrát v nejzazším přípustném datu (25. dubna). Celý tento způsob výpočtu byl přijat asi koncem 6. století a nazývá se Alexandrijský. Podle jiných pramenů jej však určil už roku 325 ekumenický koncil v maloasijské Niceji (Koncil nicejský).
Ovšem dříve dělalo tehdejším astronomům ještě potíže tuto dobu jistě stanovit. Proto si vypomáhali používáním tabulek, aby mohli Křesťané v různých částech světa slavit Velikonoce jednotně. Tyto tabulky byly součástí misálů (knih s mešními texty) a tu nejstarší sestavil alexandrijský biskup Dionysius ve 3. století našeho letopočtu. Nejvíce se pak používaly tabulky sestrojené v osmém století anglosaským mnichem, který se jmenoval Beda Venerabilis (Ctihodný). Tabulky byly založeny na poznatku, že data Velikonoc se vždy ve stejném pořadí přesně po 532 letech opakují.
VELIKONOČNÍ KOLEDA
Panimámo zlatičká, darujte nám vajíčka,
nedáte-li vajíčka, uteče vám slepička
do horního rybníčka
a z rybníčka do louže
kdo jí odtud pomůže?
Já jsem malý koledníček, tetičko,
přišel jsem si pro červený vajíčko.
Pro vajíčko červený, pro koláček bílý,
jsem-li já vám, tetičko, koledníček milý?
Slepička běhá po dvoře,
vajíčko se kotálí v komoře,
slepička kdák! Vajíčko křáp!
Máte mi ho panímámo dát.
(z Berounska)
Pani kmotra, slyšte chásku,
přicházíme na pomlázku,
opentlené žilky máme,
kdo nám nedá uhlídáme!
Pani kmotra, nemeškejte
a barevná vajíčka dejte.
(z Moravy)
Hody, hody doprovody,
já jsem malý zajíček,
utíkal jsem podle vody,
nesl kopu vajíček.
Potkala mě koroptvička,
chtěla jedno červené,
že mi dá lán jetelíčka,
a já řekl: ne, ne, ne.
Tam za vodou za lesíčkem,
mám já strýčka králíčka,
tomu nosím každým rokem
malovaná vajíčka.
Vstávej ráno Mariáno,
dávej vajec každé ráno,
jestli nedáš kupu vajec,
vyženu tě zpátky na pec,
a z pece do komínka,
budeš černá jak ta sviňka.
Paní jde z louky,
nese misku mouky,
bude jí maličko,
jistě přidá vajíčko.
Hody Hody doprovody dejte vejce,
kýbl vody na tebe a na mámu
vylejem to v tu ránu.
Koleda, koleda proutek z vrby,
mlsný jazýček mě svrbí.
Koleda, koleda holoubek,
dejte mi něco na zoubek.
Ben , ben, ben,
blechy ven
a vajíčka do košíčka sem.
Bum , bum, bum,
dejte vejce nebo rum!
Symboly Velikonoc
Velikonoční pomlázka
Tradice velikonoční pomlázky je velice stará. Zmiňuje se o ní už pražský kazatel Konrád Waldhauser, žijící ve 14. století. O velikonočním pondělí a úterý se prý šlehali manželé a milenci a ospalci i lenivci se časně z rána házeli do vody nebo alespoň polévali, aby se probrali.
A co si každý z nás představí pod pojmem pomlázka? Tento název označuje svazek spletených vrbových proutků, který slouží jako nástroj ke šlehání. Pomlázkou je však také nazýván například výsledek z koledování.
Plést pomlázku měl umět každý muž. Do různě velkých pomlázek z různého počtu vrbových proutků (3, 4, 6, 8, 9, 10, 12) se vplétala červená stuha. Malé pomlázky se nosily stočené v kapse (pro všechny případy…), se středně velkými se chodilo na koledu a těm téměř dva metry dlouhým se říkalo obřadní.
O Velikonočním pondělí vstávali děti, chlapci a muži časně zrána, aby vyšli s pomlázkou na koledu. Šlehali děvčata, aby byla zdravá, pilná, a veselá po celý rok, předávali jim tím svěžest, mladost, ohebnost a zdraví mladého proutku. Svobodná děvčata jim za to zavěšovala na pomlázky barevné stuhy. Vdané ženy koledníci vyšlehali proto, aby jim vyhnali zlý jazyk. Nechodili však do domů sousedů, s nimiž nebyli zadobře.
Také hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná, krávu, aby se brzy otelila a ovocné stromky, aby se probudily ze zimního spánku k další úrodě.
Dříve se šlehalo pomlázkou i další den, o takzvaném „odplatném úterý“, kdy děvčata oplácela hochům. Někde se místo pomlázky ujímala úkolu pomladění studená voda. Tomuto zvyku se říkalo „oblévačaka“. Říkávalo se, že „prašivý bude ten, kdo nebyl politý vodou“.
Názvy a podoby pomlázek:
binovačka a vinovačka (z prutů vinné révy); dynovačka (z Chodska); hodovačka, houdovačka (odvozené od hodu – velkého svátku spojeného s hostinou); koleda (z jihomoravského Vranovska); karabáč, korbáč (z Moravy – slovo pochází z tureckého kyrbáč – tj. bič, důtky); kyčka, kyčkování, kyčkovanka (z Opavska); mrskačka, mrskanda, mrskot, mrskut, mrskút (z jižní a střední Moravy); pamihod, pomihod, pomrhod (ze středních Čech – zkratka středověkého popěvku Pomni hody do provody); sekačka (ze Žďárska); šlahačka, šlehačka, šlahání, vyplácání (z jihovýchodní Moravy); šmekúrst, šmekustr, šmerkous, šmerkust, šmigrust, šmirgust, šmykustr (ze severní Moravy a východních Čech); tatar, tatarec (ze střední Moravy); březové metličky, čugár, dingus, kančúch, metla, mrzkouz, roučačka, švihačka, šihačka, šihota, žíla, žila,…
Velikonoční vajíčka
Pravděpodobně jako první zavedli zvyk darování vajec v období svátků jarní rovnodennosti Egypťané. Vejce se pak odpradávna zdobila nejen u Slovanů, ale i u Litevců, Němců, Švédů, na Kavkaze, v Asii i u jiných národů. Nejstarší nalezená kraslice je prý stará 2300 let.
U nás dávaly dívky chlapcům vajíčka odměnou za šlehání a za odříkání hezké koledy. Vajíčka musela být plná a barevná. Časem se začala zdobit i prázdná vyfouknutá vejce (tzv. pouchy nebo vejdumky), která sloužila především jako dekorace. Tradice malování kraslic se v našich krajích rozvinula jako nikde jinde na světě. Nyní je zvykem koledníkům dávat i dárky a starším hlavně alkohol.
Legenda o malování vajec
Při svém putování po světě jednou přišel Ježíš se svatým Petrem do statku, kde poprosili hospodyni o kousek chleba. Nešťastná hospodyně však neměla ani skývu, ale chtěla pocestné pohostit. V tom uslyšela kdákání slepice, a tak seběhla do kurníku a našla zde vejce. Upekla ho v teplém popelu a nakrmila jím pocestné. Když odešli, chtěla smést ze stolu skořápky, ale spatřila, že byly zlaté! Každému pocestnému potom dávala vejce, avšak žádná skořápka se už ve zlato neproměnila. Časem začala vejce rozdávat na výroční den návštěvy oněch dvou pocestných.
Barvení vajec
Za typické barvy pro Velikonoce se považují červená, žlutá, zelená, červenohnědá, hnědá a černá, protože se daly získat z přírodních zdrojů. Koncem 19. století tyto zdroje nahradila chemie. Červená barva ochraňovala podle pověr před démony a zároveň symbolizovala lásku a život. A právě červeně obarvená vejce se původně označovala za kraslice.
Přírodní barvy:
- žlutá: odvar z cibulových slupek (ale jen krátce); šafrán
- červená: odvar ze slupek červené cibule a octa; červené zelí nebo šťáva z červené řepy; šťáva z borůvek nebo bezinek
- světle zelená: lipový květ; kmín; šafrán
- tmavě zelená: mladé žito; voda ze špenátu; odvar z olšové kůry
- fialová: lipový květ; kmín; šafrán- hnědá: odvar z dubové nebo olšové kůry; odvar z cibulových slupek (déle); čaj
- černá: roztok sazí, na jehož dně je několik rezavých hřebíků; odvar z olšové kůry
Potřeme-li hotová (obarvená a nazdobená) vajíčka špekem, jsou krásně lesklá
Velikonoční beránek
Symbol beránka byl velmi rozšířený už za doby pohanů, a to především v celém Středomoří, ovládaném po tisíciletí pastevci. U židů pak byly ovce symbolem Izraelity jako člena „Božího stáda“, o něž se stará jejich pastýř – židovský Bůh. Židé také beránka zabíjeli na památku vyvedení Izraele z egyptského otroctví. V křesťanství beránek symbolizuje památku Krista, „Beránka Božího“, který byl právě jako nevinný, čistý a poslušný beránek obětován na kříži a jeho krev zachránila pokřtěné od hříchu a smrti.
Beránek jako obřadní pokrm je znám už od středověku. Nevíme však, zda se jedlo přímo beránčí maso, které si jen málokdo mohl dovolit, nebo jen pečivo v podobě beránka.
Velikonoční dárečky
Lidé se obdarovávají i Velikonocích – to aby je prý „nepokakal beránek“. Toto obdarovávání mělo být výrazem radosti nad Ježíšovým vzkříšením. Měly se odpouštět dluhy a neměla se vyžadovat otrocká práce. Posílala se také různá přání spolu s různými dárky (například pomlázky z proutí nebo jídla – mazance, beránci, vajíčka, jidášky s medem…).
Velikonoční zajíček – nosič vajíček
Symbol velikonočního zajíčka náš národ převzal z Německa – a děti si ho velice oblíbily, neboť právě jim o Velikonocích přináší vajíčka, a to hlavně čokoládová.
Ale proč právě zajíček? Tajné roznášení vajíček mu bylo přisuzováno snad proto, že na jaře býval vídán u lidských obydlí, kde vyhledával potravu. Lidé také dříve do chleba upečeného ve tvaru zajíce pokládali vajíčko, z čehož si časem nejspíše vydedukovali, že vajíčka nosí – a ne-li rovnou snáší – právě zajíc. Dalším starým zvykem bylo honit „velikonočního zajíce“, což znamenalo hledat ukrytá vajíčka na poli.
Řehtačky – o VELIKONOCÍCH
Jelikož od Zeleného čtvrtku po Bílou sobotu zvony mlčely („odlétaly do Říma“), ke svolání k bohoslužbám lidem musely posloužit jiné nástroje: různé řehtačky, klapačky, mlýnky, trakářky a všechno jiné, co vydávalo rámus.
Kočičky – na VELIKONOCE
Ježíše přijíždějícího do Jeruzaléma lidé vítali palmovými ratolestmi. Coby „posly jara“ je u nás nahradily svěcené kočičky, což jsou pučící pruty z jív. Světí se v kostelech o Květné neděli a spalují následující rok o Popeleční středě.
Znáte jiné velikonoční tradice? Máte kladný vztah k Velikonocům ?
Napište nám o tom do diskuze.
INFORMACE O VELIKONOCÍCH ( ZDROJ INTERNET, WIKIPEDIA)
www.ceskyduchodce.cz
